Fotografie Prahy

Na podzim roku 2010 se uskutečnila moje první samostatná výstava s názvem Praha, barevné mámení. Představil jsem soubor 23 fotografií ve formátu 60×40 cm, 50×50 cm a jedno vertikální panorama 40×104 cm. Jak již název napovídá, jednalo se výhradně o barevné fotografie Prahy, které byly pořízeny v letech 2007 - 2010.

V následujícím přehledu jsou všechny fotografie z výstavy i s texty, které byly napsány přímo pro dokreslení atmosféry vystavovaných obrazů. A proto se částečně a někdy i kompletně liší od textů, které jsou přiřazeny k fotografiím na této webové galerii.

Oči svatého Františka

Kostel svatého Františka z Assisi na Křižovnickém náměstí u ústí Karlova mostu na Starém Městě se pyšní kopulí krásného tvaru i barvy. Nelze jí nepřirovnat k její sestře, která zastřešuje florentský dóm Santa Maria del Fiore. Oba kostely se tyčí vysoko nad okolní zástavbu, byť ten pražský v poněkud komornějším duchu. Ve správný den a za příznivých podmínek se velká okna staroměstského chrámu rozzáří slunečním jasem. Tehdy na nás skrze paprsky upírá své zraky snad sám svatý František.

Ojíněné snění

Teplota se pohybuje někde okolo -15°C a Praha se probouzí do nádherného rána. Všeobjímající námraza vládne pevnou rukou celému vltavskému nábřeží. Kameny si oblékají krajkové šaty a stydlivý Karlův most se halí do mlhy. Kachní kolonie skřehotavě láteří na zatrolenou zimu a s nadějí vyhlíží první sluneční paprsky.

Most mezi světy

Žádné z míst, která se stala mým cílem na fotografických toulkách Prahou, nepředčí Karlův most. Jedinečný genius loci, spojnice dvou měst, unikátní výzdoba a estetická nápaditost. To všechno jsou důvody, proč se k němu stále vracím, proč se opakovaně snažím zachytit onu podmanivou a neuchopitelnou krásu. Zdá se mi, že člověk již ztratil schopnost taková místa vytvářet. Opatrujme tedy naše dědictví, opatrujme jej lépe!

Alter ego

Rád bych Vám poodhalil roušku tajemství, které v sobě tato fotografie skrývá. Představte si fotografa stojícího na břehu Vltavy. Uprostřed řeky je pás mlhy, která je dostatečně hustá na to, aby byla patrná, ale zase ne natolik, aby skrývala budovy v pozadí. Za mlhou je druhý břeh, který je stejně jako ten první bez mlhy. V pozadí stojí kostel svatého Františka a Staroměstská mostecká věž. Figurky jsou rozestavěny a do hry vstupuje další hráč - slunce. To se skrývá přímo za kopulí kostela, která vrhá stín a skrze něj se promítá do ranní mlhy. Rád hledám skryté krásy pražských budov. Myslím, že Svatý František mi ukázal svou duši.

Prosincové probuzení

V Praze jsou místa, odkud jsou věže vidět krásně u sebe, jedna vedle druhé. Až by se chtělo říci, že vypadají jako skupinka přítelkyň rozmlouvajících o módě v proměnách věků. Jiné pohledy nám však prozradí, že jednotlivé věže jsou od sebe ve skutečnosti vzdáleny stovky metrů. Jen ze Staroměstského náměstí je to k Muzeu na Václavském náměstí vzdušnou čarou více než kilometr.

Mrakodrápy

Pankrác. Rebel mezi pražskými obvody, mnohokrát napadaný a odsuzovaný za své skleněné ostny na hřbetu Prahy, kterými drásá oblohu. Protiváha panenské gotiky na Hradčanském návrší. Moderní sterilita a nepoddajnost, mladičká parodie na architekturu. I tak lze přistupovat k dnešnímu ocelovému rychlostavitelství. Jednou se však stal nedílnou součástí naší Prahy a nám nezbývá nic jiného, než jej přijmout a odpustit mu.

Pozdní babí léto

Listopad si mnoho lidí spojuje s pošmourným, studeným a nevlídným počasím. Já mám tento podzimní měsíc rád nejen proto, že se stal svědkem mého prvního nadechnutí na tomto světě, ale hlavně z důvodu krátkého pražského období klidu. Ulice se vyprázdní, vše živé včetně lidí raději zůstává zalezlé ve svých teplých norách a Praha se připravuje na zimní turistický nával. Jak však můžete vidět z fotografie, listopad není skoupý ani na hřejivé slunce.

Hřejivý večer na Malé Straně

Malá Strana je skvěle situována mezi kopcem Petřín a návrším Pražského Hradu. Čtvrť je tak ze tří stran chráněna strmými svahy a od východu uzavřena Vltavou. Na podzim, když se pročistí vzduch a zasvítí podvečerní slunce, se mi navždy chce zůstat tichou součástí nastalého okamžiku. Svou lásku k tomuto místu vyjadřuji svými fotografiemi.

Soumrak v barvě petroleje

Když mě v létě roku 2008 na měsíc opustila moje Magdalénka zlepšujíc svou arabštinu na stáži v Tunisku, zůstalo mi na krku naše psisko, tehdy ještě hravé štěně. Nedovedete si představit, jak špatně se s tou naší dovádivou bíglí princeznou fotografuje. Pustit jsem ji nemohl, protože bych ji viděl naposledy. Když jsem držel vodítko v ruce, bořila mi stativ. Když jsem ji uvázal ke stromu, štěkala na celý park. Fotografie je vpravdě unikátní, tehdy jsem s tou naší čerticí fotil poprvé a naposledy.

Zlatá lázeň

Když se nad Prahou vznáší dostatečně hustý opar, podpořený jemnou, téměř neznatelnou mlhou, a ve správný čas na správném místě vyjde slunce, pozorujte bedlivě zlaté paprsky. Světlo se zhmotní a obtéká špičaté věže. Říkám tomuto jevu „zlatá lázeň“. Praha se ale bohužel nekoupe příliš často, mnohem raději zůstává melancholicky umouněná.

Vltava s vůní pomeranče

Babí léto s sebou do Prahy přináší sytě oranžové pomeranče. Každé jasné ráno se jeden vyloupne nad Štvanicí, chvíli se koulí po střeše vodní elektrárny, aby se následně odrazil k strmému letu vzhůru do oblak. Jak stoupá, ztrácí svou barvu. To asi bledne při pohledu na uspěchané město pod sebou. Můžeme jen doufat, že se další den vynoří nový pomeranč, který bude opět plný nadějí a příslibů.

Tváře města

Praha se nachází v přirozeném středu naší země a lepší polohu si snad ani nemohla přát. Umístění samozřejmě hodnotím z pohledu fotografického a krajinomalebného. Ráz reliéfu nejvíce ovlivňuje řeka Vltava, od které se zvedají různě vysoké a příkré svahy. Naskýtá se tak nekončící množství výhledů na město, jeho věže, labyrint střech a lesy komínů.

A čas plyne...

Čas nám protéká mezi prsty jako kalná voda pražské Vltavy. Někdy plyne pěkně pomalu, poklidně, jindy trošku pozlobí a zašplouchá, ale tok je to stálý a nezvratný. Kolik míst se za poslední léta změnilo k nepoznání? Stačí chvilku otálet a dlouhé čekání na vhodné podmínky je uťato nečekaným zásahem. Tu a tam se objeví nová budova, tu a tam zakotví na Vltavě nový luxusní parník, tu a tam se znovu a znovu ztrácí kousíček z pražské krásy. Tu a tam Praha pomalu mizí.

Chvála bezlistí

Může se to zdát nezvyklé, ale celé léto se těším na zimu. Nedočkavě vyhlížím tu chvíli, kdy studený vítr sfoukne z pokroucených větví i ten nejposlednější list a koruny osiří. Tehdy konečně nastane čas průhledů skrze smutné opadané stromy a oko se může potěšit pohledem na to, co stromy mnoho měsíců schovávaly za svými šaty. Chvála bezlistí. Chvála zimě.

Ráno s příchutí marcipánu

Mou oblíbenou ranní činností v půli dubna a ke konci srpna je opakované brzké vstávání k pražským věžím. Někdy mi bývá odměnou nasládlý růžový marcipán, kterého si mohu ze štědré oblohy naloupat, co hrdlo ráčí. Jindy mi v ústrety svítí zlatý kotouč usměvavého slunce nebo mě vítají dešťové slzy prošedivělých nebes. Jedno je však jisté. Rád se vracím a budu se vracet i v budoucnu. Pražské věže jsou jediné společnice, které jsou mi doma tolerovány.

V očekávání bouřky

Zažijete dny, kdy to pravé fotografické světlo je poslední věc, které byste se mohli nadát. Temná ocelově šedá obloha vás tlačí k zemi, kde drobné mrholení rozpouští poslední zbytky zmrzlého sněhu. Je taková zima, že byste se nejraději schovali na roztopenou pec. V dálce hřmí a já se mimoděk choulím ještě hlouběji do svého kabátu. Najednou přímo před mými zraky začíná Pražský hrad červenat až rudnout. Tuším, že někde těsně nad obzorem se vytvořil malý otvor v mracích. Stačím vůbec vytáhnout fotoaparát? Zkusit se to musí! Rychle se pohybující oblačnost mi povolí tři snímky, než se Praha opět ponoří do svých oblíbených odstínů šedi.

Ranní míjení

Cesty byly pro člověka odjakživa velmi důležité a mosty jsou svým způsobem jejich nejdůležitější součástí. V době, kdy vlastní most byl spíše městskou výsadou než nutností, se zde sbíhaly cesty, aby společně překročily řeku a poté se opět rozešly do všech stran. Dnes máme mostů nepočítaně a nevážíme si jejich výjimečnosti. Ráno, když je Karlův most odpočatý po náporu turistů z předešlého dne, vpouští na své dláždění obyčejné Pražany. Ti jej zbavují nálepky turistické atrakce a vracejí mu důležitost spojnice dvou břehů.

Monetova Praha

Jsou záběry, které si člověk nemůže naplánovat. Jedním z nich je právě tento zkroucený odraz v okně na pražském Úvozu. Ve chvíli, když jsem stoupal směrem k Pohořelci a rozhlížel se okolo sebe, zaujal mě pohled do zabedněného okna. Přesně v tom okamžiku vyšlo podvečerní slunce zpoza mraku a osvítilo věže v pražské kotlině. Bylo pravděpodobně v extrémně příznivém úhlu a mělo patřičnou intenzitu, protože k mému překvapení vytvořilo v okně impresionistický obraz Prahy. Takový, jaký by namaloval pan Monet, kdyby žil v Praze. V rychlosti jsem vyfotografoval asi dva snímky, než slunce zhaslo a okno opět ukazovalo jen dřevěné bednění.

Aprílový deštík

V době, kdy slunce zapadá, úpí Hradčanské náměstí pod náporem nenasytných turistů. Stačí však obyčejná krátká jarní přeprška a všichni ti lidé lačnící po krásách města berou nohy na ramena. Jejich chyba. Po dešti přichází vyjasnění a zpod mraků zasvítí krásným červeným světlem zapadající slunce. Podívaná, která se rozhodně nenaskytne každý den.

Fiat lux

Tajuplný den letního slunovratu započal svou pouť v šedavém hávu dešťových mraků. Přesto jsem se vypravil, vyzbrojen deštníkem, na mou oblíbenou vyhlídku u sochy Panny Marie z exilu pod Strahovským klášterem. Mračna se líně pohybovala neobvyklým směrem od východu na západ a postupně odhalovala jemnou ranní modř. Atmosféru magického rána korunovalo slunce, které svými paprsky zalilo pražskou kotlinu.

Poslední světlo

Často a rád chodím z malostranského Klárova přes Mánesův most směrem k Rudolfinu a dále pak na autobus, který mě doveze domů. Toho dne jsem fotografoval odpolední bouřku. Poté, co se slunce schovalo hluboko do těžkých mraků, sbalil jsem stativ i fotoaparát a namířil si to přes Vltavu na Palachovo náměstí. Do západu zbývalo necelých deset minut. A pak se to stalo. Požehnaná ruka rozhrnula neprostupnou podušku temných mračen a nasměrovala sluneční paprsky na vltavské nábřeží. Bylo to nejsilnější a nejintenzivnější poslední světlo, které jsem kdy viděl a měl možnost fotografovat. Pevně doufám, že si to ještě někdy budu moci zopakovat.

Náš starý most

Dlouho, předlouho se již pracuje na opravách Karlova mostu. Za posledních pár let musel nejkrásnější mezi mosty soustavně snášet necitlivé zásahy do svého těla, trpět při výměně zdravých kamenů a třást se pod rukama nezkušených řemeslníků. Proč se takto zachází s našimi nejcennějšími památkami? Proč se znevažuje um starých stavitelů? Bojím se o osud dalších architektonických skvostů, které by v nejbližší době měly také podstoupit „rekonstrukci“.

Praha v rouše beránčím

Když se řekne panorama, naprostá většina lidí si představí horizontálně orientovanou „nudli“ s širokých pohledem do krajiny respektive na město. Existují však výjimky z tohoto stereotypu a jsou to právě panorámky vertikální. Je jich mnohem méně než těch horizontálních, a to z jednoho prostého důvodu - motiv, který by se do takové „výšky“ vešel, se hledá jen velice obtížně.